Aktivisté všeho druhu, bojovníci za „svatou věc“, bývají často mnoha lidem trnem v oku. Především samozřejmě těm, kterým svou činností šlapou na kuří oko. Jenže jim to většinou bývá jedno. Jsou nejšťastnější, když rozjedou nějakou kampaň, když mohou držet transparent a hulákat na nějakém náměstí. Taková byla i Agnes Welchová, obyvatelka toho ne právě luxusního glasgowského činžáku. Po pravdě řečeno by možná bylo nejlepší tenhle barák hrůzy, který už nájemníkům tak trochu padá na hlavu, strhnout, a postavit tu nové, moderní byty. Agnes ovšem byla rozhodnuta něčemu takovému zabránit stůj co stůj. „Jen přes mou mrtvolu!,“ říkala, když sháněla peníze na jeho opravu. A zdá se, že ji někdo vzal za slovo. Jinak by tu teď neseděla se strangulační rýhou kolem krku, a neposkytovala Burkeovi a jeho týmu další oříšek k rozlousknutí.